Pro dnešek se podíváme na trochu novější kus historie, který se uvedením o chlup vejde do roku 2010. Notebook Dell Latitude E5410 se stal mým prvním pracovním kouskem této značky a díky němu jsem si potvrdil, že tyhle generace Latitude vydržely snad všechno. Notebook mi sloužil neskutečných 6 let (a to byl kupovaný jako použitý) a měnil jsem v něm postupně úplně vše (nikdy ale nic neodešlo).
Na fotkách ho vidíte ve stavu, kdy mu bylo nějakých 8 let a sloužil každý den okolo 8-16 hodin a nacestoval se se mnou vlakem a autem snad třikrát kolem světa. Zvládl na cestách přežít i dlouhodobé výpočty (trvající desítky hodin), kdy musel při přesunu počítat bez přerušení i na baterie. Myslím, že žádný můj notebook nedostal takhle do těla.
V původní konfiguraci se jednalo o obyčejný ničím výjimečný kousek s tradičním Core i5-520M, 2x1GB DDR3, 250GB SATA diskem a 14.1″ LCD s ubohým rozlišením 1280×800. Nic víc, nic míň. Samozřejmostí ale byla 5GHz wifi, bluetooth, webcam a mechanika DVD-RW. Tomu všemu dělaly společnost Windows 7 64bit.
Jednoduché tělo, žádné velké nesmysly po stránce ergonomie, a ač to byl proti E6410 chudý příbuzný, tak především na pohled. Zpracování samotné bylo velmi kvalitní a notebook netrpěl na prohýbání a další nešvary. Bez problémů vydržel jak nošení za rok, tak dokonce nošení za otevřený displej.
Hned po koupi došlo na důležitou změnu – doplnil jsem 2x4GB RAM DDR3. Nutnost pro běžné používání především s klasickým diskem i v té době. Další změny přišly až v posledních dvou letech užívání. Notebook dostal displej s rozlišením 1440×900 pixelů a také procesor i5-560M, který mu přidal nějaké to procento výkonu navíc. Došlo také na doplnění jednoho USB 3.0, které přeci jen občas chybělo. Celkově měl tak notebook 4x USB 2.0 a jednou USB 3.0. Množství tak akorát a ne dnešní tradice se 2-3 USB porty.
Na poslední dva roky se v něm usídlilo SSD – konkrétně nějaký Intel s kapacitou 256GB. Společně s Windows 10 a 8GB RAM to bylo na kancelář parádní. To vše doplnil místo mechaniky druhý disk s kapacitou 500GB a SDHC paměťová karta 32GB. Tuhle kombinaci (jen ve vyšších kapacitách) používám dodnes.
Z dílů, které se měnily kvůli opotřebení, můžu jmenovat jen pouhé dva – klávesnici a ventilátor. Klávesnici jsem měnil, protože jsem ji měl a stará už byla osahaná (ale čitelná) a ventilátor – no, ty výpočty mu asi neprospěly.
Mimochodem i na tomhle se dalo celkem hezky zahrát. Grafické orgie se očekávat nedaly, ale spoustu her to rozjelo. Procesorový výkon byl naopak dostatečný i pro náročné užití a chlazení notebooku bylo připravené i na extrémní a dlouhodobou zátěž, při které běžel procesor při 100% zátěži i desítky hodin. Vše zmíněné vydržela E5410 naprosto bez problémů a za to jí patří jedna z nejvyšších pozic v mých vzpomínkách.
Na závěr se zmíním o baterii, která byla měněna po jejích 7 letech života a používání skoro každý den, kdy měla zhruba poloviční kapacitu (výdrž okolo 2-3 hodin). A měnil jsem ji jen proto, že z jiného notebooku zbyla neoriginální se skoro plnou kapacitou a občas jsem s notebookem ještě někam vyrazil.
Hlavním důvodem pro výměnu nakonec nebyl nedostatečný výkon, ale maximální kapacita RAM. Potřeboval jsem okolo 10-11GB a tady se přes 8GB dostat nedalo. Asi půl roku jsem to doháněl swapem na SSD o velikosti 8GB, kdy to vlastně bez problémů a bez pocitu zpomalení fungovalo a stačilo by to, ale už bylo na čase vydat se dál.
Následovník, který přišel v roce 2018, tak byl ze stejné stáje, jen o patro výš a o něm se tu určitě také rozepíši někdy příště. Dell Precision M4800 totiž za ten další článek stojí.